Sestra Kastula, boromejka, která byla společnicí sestry Rosy v noviciátě, zapsala:
„Byla jsem s ní celý noviciát v Lambachu. Byly jsme obě nejmladší ze všech sester. Jí bylo teprve 18 let. Měly jsme se rády a sdílely jsme spolu slasti i strasti. Často jsem její zbožnost, obětavost a pokoru obdivovala. Kolikrát jsem si v duchu pomyslela, že by z ní mohlo být něco velikého. Sdílely jsme ložnici. Když budík zvonil, vyskočila z postele a políbila zem. Jednou si jí sestra sakristiánka nevšimla a večer kapli zamkla. Sestra Rosa tam zůstala a ráno mi s velkou radostí vypravovala, že byla celou noc u Ježíška. Když jsem jednou skrz něco plakala a jí si ztěžovala, tak řekla, ať to obětuji Ježíšovi a řeknu: ještě víc, ó Pane, ještě víc! Také jsme spolu někdy pomáhaly v zahradě. Jednou jsme obíraly housenky. Jí to stálo velikou oběť. Večer mi říkala, že měla housenku v polévce. Domnívala se, že ji milá máti Gaudencie tam dala, když se jich tak štítí, a tak jako z poslušnosti tu polívku i s housenkou snědla. Žádnému jsme nic neřekly, aby se milá Máti třeba neurazila… Už jsem si tolikrát myslela, že sestra Rosa byla svatá duše a také se k ní modlím.“
Svědectví sestry Kristíny Gáboríkové, kterou Matka Rosa vychovávala
Sestra Kristína na otázku, proč je přesvědčena o svatosti Matky Rosy, odpovídá:
„Ako som tú svatosť na Matke Róze poznávala? – To, čo nám hovorila, že máme dávať Pánu Ježišovi všetko, to ona v prvom rade sama robila. Jej vnútorná uzobranosť, zaujatosť Bohom, myšlienkou zmieru… využívala všetky príležitosti, aby mu robila radosť. Robila všetko, aby s ním bola vnútorne spojená. Bolo na nej vidieť krásu spojenia s Bohom. Na mňa osobne silne pôsobila jej tichosť, skromnosť, mlčanlivosť a láskavosť s jakou pristupovala ku všetkým. Chcela, aby sme aj my, ako ona, ustavične mysleli na Pána Boha. Veľmi uctievala Nejsvätejšiu Trojicu a milovala Pannu Máriu. Cítili sme, že miluje zvláštnou láskou Pána Ježiša, videli sme, ako jej tvář žiarila, keď nám o ňom rozprávala. Nebolo to, akoby hovorila o vecech, ktoré iba majú prísť. Mali sme pocit, že ona s ním komunikuje, má dar ho vidieť. Niekedy nám rozprávala o zážitkoch svätých, ktorí videli Pána Ježiša. Hovorila o nich v tretej osobe ale niekedy sa pomýlila a my sme poznali, že hovorí o sebe“.
S.M. Bernarda Vašíčková:
„Co vše vytrpěla ve své nemoci a zvláště ve své agonii, při které asi byla při jasném vědomí, jenom neschopna mluvit, je tajemství její a Krista Pána pro něhož a nímž trpěla a s ním, jak pevně doufáme, se raduje v nebi. Život Velebné Matky Rosy byl sestaven z nejryzejší lásky a tajuplného utrpení a to vše bylo přikryto jako závojem neporozumění i nedorozumění. Její duše byla zahrada zamčená, do níž měl přístup pouze Božský zahradník. Tolik milovala Pána Boha, tolik milovala duše, tolik milovala všechny sestry jí svěřené láskou svatou a nadpřirozenou!“
S.M. Bonifácie Stránská:
„Když klášter začal hořet, sestry se pokoušely hasit, ale vody byl nedostatek. Tehdy V. Matka Rosa nabídla svůj život v oběť, jen aby se sestrám nic nestalo. Vojáci vyklidili vinné sklepy na celém Slovácku a hrozně řádili v celém okolí. Pán oběť M. Rosy přijal a žádná sestra neutrpěla úhony, ačkoliv jsme byly často ve velikém nebezpečí v Rajhradě i na filiálce v Brně.“
S.M. Anežka Coudenhove-Honrichs:
„Moc trpěla, když musela vidět naše chyby a hříchy. Bolestné jí bylo, že je nedorozumění mezi námi nejstaršími, často mně to řekla. (…) Pohled na naši práci musel pro ni být oheň očistný! (…) Pomluvy a nevděk jí hluboce ranily – a toho se dožila až-až. Byla udána od sester u Gestapa a pomluvena na biskupství. Nevím, jestli o všem věděla, co se o ní povídalo, ale protože chtěla trpět skrytě a neutrhat sestrám na cti, řekla toho velmi málo. Ale věděla asi více, než se domníváme.“