Sestra Dolorosa: „V padesátém prvním roce, když jsme všechny byly shromážděny v Rajhradě, já jsem měla službu v kuchyni. Potahovala jsem velký hrnec s vařící polévkou po plotně. Polévka vyšplíchla a popálila mně celou ruku. Sestry mně to hned ošetřily bílky a zavázaly. V půl šesté jsem šla k modlení, nemohla jsem si však otočit ani listy v knížce. „Co teď, sestry jsou na brigádách, já teď budu nemocná a je mě zde potřeba při práci. Při tom modlení jsem se podívala do rohu kostela, jak ležela Velebná Matka zakladatelka a řekla jsem jí: Velebná Matko, vy jste teď u Pána Boha, vy můžete všecko u něho vyprosit, prosím Vás, je-li to vůle Boží, uzdravte mě tu ruku, abych mohla pracovat. Jak vás vyslyšel tak často za živa, tím dříve vás vyslyší teď, když jste u něho.“ Po té modlitbě hned mě ruka přestala bolet, hned jsem mohla obracet listy a mohla jsem hned s rukou dělat, co jsem chtěla. Šla jsem hned do kuchyně podávat jídlo, sestřičky mě posílaly pryč, ale já jsem nešla, protože mně ruka vůbec nebolela. Šla jsem za sestrou představenou (sr. Kanizií), že si ten obvaz dám pryč, ale ona nedovolila, že až za týden. Pak jsem normálně pracovala. Když jsem obvaz po týdnu sundala, pokožka pod ním byla, jako když se trochu loupe. Ale zázrak to byl, na přímluvu naší VelebnéMatky, jaká to byla bolest a po modlitbě k ní tak rychle přestala! Mám ji ráda, často na ni vzpomínám, v každé příležitosti ji prosím o pomoc.“
V roce 1982 sestra Pelagie Vojáčková napsala z Argentiny dopis generální představené Matce Bonifácii: „Ve středu 31 března k nám přišel jeden bratr z Kongregace Cooperadores, tady v Rosario. Jmenuje se Jorge. Začal nám vyprávět: Jednou jsem našel v časopise fotku vaší zakladatelky s krátkým životopisem. Velmi mně to dojalo a myslel jsem si: je už v procesu blahořečení, nebo ne? Tak jednoduchá, pokorná a co vytrpěla! To bude jedna z těch tichých svatých. Umínil jsem si, že ji budu prosit, když budu něco potřebovat a skutečně… každá moje prosba byla vyslyšená. Ovšem to všechno byly jenom soukromé prosby, jen pro mě samého. Asi tak v polovině března jsem byl volán domů, protože moje babička umírala. Když jsem přijel, řekli mi, že je už pět dní v bezvědomí. Ptal jsem se, zda měla svaté svátosti a řekli mně, že ne. Tak mě napadlo, abych prosil vaši zakladatelku, aby se moje babička aspoň natolik probrala z agonie, aby se mohla vyzpovídat. Dal jsem jí fotografii vaší zakladatelky pod polštář a vytrvale jsem se modlil. K půl noci babička otevřela oči, snažila se posadit a říkala: doneste mi šálek kafé! Všichni byli překvapeni a hned jí udělali kafé. Když šálek vzala, řekla: No a té sestřičce, co celou noc u mě bděla, nedáte nic? Všichni se divili, ale ona tvrdila, že u ní seděla jedna řeholní sestra a modlila se růženec. Bratr Jorge říkal: Hned mě napadlo, zda u ní nebděla Vaše Matka Zakladatelka a vyndal jsem fotku spod podušky. Babička celá zářila: Ano, to je ona! Kde je? Zavolejte mi ji! Jaký klid z ní vycházel! Babička se vyzpovídala, měla svaté přijímání a dnes chodí, je čiperná a jen mluví o té sestřičce, co jí uzdravila. (…) Když jsem se vrátil do kláštera, hned jsem prosil představeného, abych mohl zajet k vám. Tolik vyprávění bratra Jorgeho. Když jsem to říkala našemu zpovědníku, říkal, že je to opravdový zázrak a odporučil mi, abychom si to dobře zapamatovaly, že to bude do procesu. Ovšem, co my, chudáci, můžeme dělat?!“
Současnost:
Sestra Michaela Šmelková. Ke zlepšení jejího vážného zdravotního stavu došlo zrovna na svátek Matky Rosy. „Volám sa sestra Michaela, mám 38 rokov a pôsobím v kongregácii tešiteliek už 18 rokov. 29. 8. 2011, v deň mučeníckej smrti Jána Krstiteľa, nášho kongregačného patróna, ma Pán navštívil diagnózou NCMP (akutní cévní mozková příhoda), čo viedlo k strate pohyblivosti a reči, a teda k úplnej bezmocnosti. Náhoda alebo Božia prozreteľnosť? Lekári označili situáciu ako veľmi vážnu a šanca na prežitie bola podľa nich minimálna. Hovorili tiež o trvalej invalidite, ktorá spočíva v ochrnutí tela a pripútaní na invalidný vozík. Zatiaľ moje spolusestry rozšírili po Slovensku i za hranicami modlitbovú kampaň za moje uzdravenie a slúžili sa za mňa sväté omše. A v deň výročia smrti našej zakladateľky Matky Rózy (5. september) ma dobrý Pán začal UZDRAVOVAŤ. Bolo to až neuveriteľné… Pomaly som začala hýbať rukou, nohou a rozprávať, najprv len jednoslabičné slová. Aj lekári potvrdili, že musela zasiahnuť „vyššia moc“ a chodili sa na mňa pozerať ako na zázrak.(…) Vďačná sestra Michaela.”
Paní Alena Johnová: „Vážené Sestry Těšitelky, děkuji Vám za vlídné přijetí v Rajhradu (podzimní ELNEC kurz). Ráda bych Vám dala zprávu o vyslyšení proseb na přímluvu Matky Rosy, kdy z obtížného jednání s (přinejlepším) vratkým výsledkem najednou všechny překážky zmizely, všechno prošlo neuvěřitelně hladce. (…) Otevře se mi tím příležitost více se naučit a více předat dál potřebným lidem, můžu se taky víc podílet na zajištění svojí rodiny. Jsem za to nesmírně vděčná. Děkuji Vám za Modlitbu na přímluvu Matky Rosy a ze srdce Vám přeji mnoho šťastných chvil.“
Pani Katarína: Na Vianoce roku 2017 sa nám predčasne narodil syn Ján s Downovým syndrómom. O dva dni bol pokrstený. Janíčko dostal pri krste patrónku sv. Gemmu a o pár dni ďalšieho patróna a orodovníka sv. Šarbela. Im som zverila celý Janíčkov život, celý jeho zdravotný stav. Janíčko mal od narodenia zdravotné problémy. Za Janíčka sa k Matke Róze modlili sestričky Kongregácie tešiteliek Božského Srdca Ježišovho z našej farnosti, mamy z Modlitieb matiek sa modlili deviatnik k Matke Róze a ja k sv. Šarbelovi a k sv. Gemme. Odrazu mal Janíčko výsledky zlepšené. Vnímali sme to ako mocný zásah Boha, skutok na oslavu Pána.
Pravdu povediac, zlepšenie Janíčkovho stavu som skôr vnímala ako zázračné pôsobenie a príhovory sv. Šarbela a sv. Gemmy. Matke Róze som v tomto smere veľmi nedôverovala, nakoľko nemám informácie o nejakých zázračných skutkoch, ktoré sa udiali na jej príhovor, ani som ju veľmi nepoznala.
Obrátila som sa však na ňu s jednou prosbou. Nechcela som totiž „otravovať“ také kapacity ako sv. Šarbela a sv. Gemmu, ale hlavne išlo o materské, ženské veci a nechcela som ich zverovať otcovi Šarbelovi, nakoľko v nich ani nešlo o život a nebudem muža zaťažovať takýmito vecami.
Na Matku Rózu som sa obrátila ako na mamu, zverila som jej Janíčkove papanie (sondoval sa), Janíčkove dojčenie (nevedel sa dojčiť, lebo mu jeho zdravotný stav nedovolil sa to naučiť, musela som odstriekavať mlieko a to pil cez sondu alebo cez cumlík z fľašky).
Prvý malý zázrak (aj keď som to vtedy tak nevnímala) prišiel už po jednom mesiaci, keď sa Janíčko naučil tak dobre papať cez cumlík, že sondu nepotreboval. V 3. mesiaci som zažila krízu. Tvorba mlieka mi poklesla natoľko, že som začala Janíčkovi občas pridávať umelé mlieko. Do toho prišiel zápal prsníka a celé Janíčkove papanie materského mlieka bolo ohrozené. Ale akosi sme to prekonali. Aj mlieko som mala (odsávala som si ho), aj umelé som pridávala. V tom čase ma ani nenapadlo, že by to bolo vďaka Matke Róze. Stále som jej to všetko odovzdávala, ale v kútiku srdca (duše) som pochybovala a myslela si, že mi nedokáže pomôcť. Ďalšia kríza prišla v 5. mesiaci. Mlieko sa mi nedalo odsať. Skúšala som ručnú odsávačku, elektrickú a nič. Odsávala som polhodinu aj viac a odsala som veľmi málo mlieka. Tak som si povedala, čo to má znamenať a volala som na Matku Rózu, „veď som ti odovzdala celú tvorbu mlieka a teraz Janíčko nebude mať materské mlieko?!! Asi nebudeš až taká svätá.“ Mlieko som mala, len ho nešlo odsať. Bolo to veľmi zvláštne. Jeden prsník ma už začínal pobolievať. Zľakla som sa, že budem mať ďalší zápal. Zobrala som Janíčka a povedala som mu: „Musíš mi pomôcť, všetci chlapci mame pomohli, tak aj ty. Musíš mliečko vypiť, odsať sa nedá.“ (Jankovi starší bratia, keď sa dojčili a hrozil zápal prsníka, častým prikladaním na prsník mlieko vysali a tak sa zápalu predišlo) Priložila som ho ku prsníku. Janíčko sa vôbec neodťahoval, nemrnčal, otvoril ústa a mliečko pil. (Keď som ho predtým skúšala prikladať, vždy sa odťahoval, mrnčal, nechcel vôbec piť z prsníka iba z fľašky.)
Tak sa začal Janko dojčiť. Konečne som si vychutnala chvíle s Janíčkom, konečne papal mlieko priamo odo mňa… Bolo to pre mňa niečo krásne, dojímavé, bola som naplnená veľkou vďačnosťou. Vďakou za to, že sa dojčíme, že sme spolu.
A teraz? Teraz viem, že moje pochybnosti neboli namieste. Že všetky tieto materské starosti odovzdané Matke Róze boli vyriešené úplne tak, ako som si želala. Veľmi som túžila dojčiť. A dojčím, napriek tomu, že to popiera všetky poznatky laktačných odborníkov. A sv. Šarbel a sv. Gemma v tom „prsty“ nemajú, nakoľko ich som predsa s takýmito banalitami a ženskými vecami nechcela otravovať. Teraz k Matke Róze pristupujem ako k rovnocennému členovi-orodovníkovi. Zverujem jej Janíčka rovnako ako sv. Šarbelovi a sv. Gemme. Už nepochybujem o tom, že dokáže pomôcť.
Matka Róza nepotrebovala veľkolepý skutok. Konala ticho, nenápadne, postupne. A viem, že dojčím len vďaka nej. Moje túžby mamy sa týmto skutkom naplnili a vôbec mi nevadí, že Janíčko popri dojčení papá aj umelé mlieko.
Vďaka Ti, Matka Róza!
Pan Peter N.: „Sestřičko, před dvěma měsíci mě velmi oslovila zakladatelka Vaší kongregace Matka Rosa Vůjtěchová – vždyť v základní myšlence vašeho řádu je to, co zaznělo ve slovech Krista svaté Faustýně Kowalské: „V Getsemani mi tvá duše byla útěchou…“ Dal jsem holčičku i celou životní cestu M.N., jeho ženy a jejich dětí do rukou Vaší zakladatelky – moc prosím, připojte se k mé modlitbě.“ (Petr Novotný)