Matka Rosa se narodila 21.10.1876 v malé jihočeské vesnici Vobora u Radobytec, okres Písek. Při křtu dostala jméno Barbora. Její rodiče, Jan a Anna, měli deset dětí, z nichž některé zemřely v útlém věku. Otec Jan byl obecním hajným. Aby uživil početnou rodinu, hospodařil na deputátních polích. Malá Barbora, jako všechny děti, musela rodičům odmalička pomáhat s domácími pracemi. Byla učenlivá a šikovná, takže již ve dvanácti letech plně zastala svou matku ve vedení domácnosti.
Její rodiče byli velmi zbožní a zejména matka ji brzy vedla k modlitbě a k osobnímu vztahu k Bohu Otci, kterému sama svěřovala své starosti a trápení. Malá Barunka měla ve své mamince vzor tichosti a odevzdanosti do vůle Boží, přirozeně si osvojovala ducha modlitby. Sama vzpomíná: „Když mi byly tři roky, pamatuji si, že jsem měla velmi dobrou paměť a rozum. Měla jsem velmi ráda Pána Boha, ale neznala jsem ho. Slyšela jsem o něm, že je tolik dobrý a že má rád, když se k němu modlíme. Proto jsem se chtěla k němu pořád modlit. Naučila jsem se velmi mnoho modlit a myslím, že všechno mé žvatlání nebylo nic jiného než modlitba.“
Byla velmi zvídavá, a tak své rodiče neustále zasypávala dotazy, aby zjistila, kdo je Pán Bůh. Mnohé odpovědi nalézala v přírodě, kam často utíkala do samoty, aby mohla „přemýšlet“. Naučila se naslouchat svému nitru, ve kterém nacházela různé pohnutky a impulsy pro své chování, aby dělala Pánu Bohu radost, a tak aniž to věděla, si osvojovala různé ctnosti.
Barbora měla již jako dítě silnou vůli a ve věcech týkajících se víry byla až tvrdohlavá. Prosadila si svou, aby se mohla účastnit všech pobožností a mší jako dospělí, a to i za cenu brzkého vstávání a několikakilometrové chůze do farního kostela ve vedlejší vsi. Když ve dvanácti letech mohla jít poprvé ke svatému přijímání, vyprosila si u pana kaplana, aby směla každý týden přijímat Eucharistii. Bylo to tenkrát dosti neobvyklé, zvláště u dítěte. Již tehdy si malá Barbora uvědomovala ošklivost hříchu a velmi prožívala utrpení, které na sebe vzal Ježíš Kristus, aby lidi osvobodil z jeho područí. „Ještě větší trápení nastalo, když jsem se dověděla, co ten dobrý Pán Ježíš vytrpěl bolesti. Bylo mi ho tak líto! Ráda bych mu byla pomohla. Myslila a cítila jsem to tak, že ještě pořád trpí. Byla jsem moc citlivá a nemohla jsem to snášet. Začala jsem přemýšlet, co bych mu za to dala.“