Touha těšit zarmoucené Ježíšovo Srdce se u Matky Rosy zrodila již velmi záhy – v jejím dětství, když se modlívala u kříže nebo když se účastnila křížové cesty. „Trpěla jsem s Panem Ježíšem všechno, co trpěl On a nemohla jsem to vydržet. Srdce mi bolestí tlouklo, jakoby chtělo puknout. S bídou jsem se vlekla od zastavení k zastavení. Doma se mě lekli, že jsem jak mrtvola. Já jsem nic neřekla, protože jsem myslela, že to tak prožívají všichni, jen já se nedovedu přemoct. Vyspala jsem se z toho, ale ráno na Velký Pátek začalo nové utrpení a ještě horší. Provázela jsem Pána Ježíše vším, co trpěl, cítila jsem všechno s ním. Trvalo to až do tří hodin.“ Její vnímavé srdce postřehlo, že Spasitelovo utrpení i když v daném historickém okamžiku skončilo, je neustále tajemně přítomné. Že Ježíš přijímá její snahu potěšit ho tak, jako by u něj stála v Getsemanské zahradě nebo pod křížem. Toto přesvědčení ji nikdy neopustilo. Slova Ježíše v Evangeliu: „Smutná je duše má až k smrti, zůstaňte zde a bděte se mnou!“ stáhla na sebe a toužila na ně odpovědět. Věděla, že Ježíše nejvíce zarmucuje hřích, proto se ho bála víc, než ohně a dělala vše proto, aby mu zabránila i u ostatních. Když jako děvče zpozorovala, že se příbuzní doma hádají, začala hlasitě zpívat, až je to přešlo. Když zaslechla, jak se její kamarádky baví nepěknými žerty, nenápadně se přiblížila a zatahala je za copánky. Jako sestra ošetřovatelka vynakládala veškeré úsilí a důvtip nato, aby své nemocné přivedla k Pánu Bohu. Žádná oběť jí nebyla příliš těžká, žádná modlitba dlouhá za obrácení hříšníků. Jako zakladatelka nové kongregace k tomu vedla i své sestry, kterým dala jméno těšitelky Božského Srdce Ježíšova. Heslo kongregace zní: „Všechno k potěše trpícího Spasitele!“
Když někdo zpochybňoval smysluplnost této snahy, argumentovala: „Když můžeme Ježíše zarmucovat, tak jej můžeme i těšit!“