V roce 1911 byla sestra Rosa přeložena do Brna. Ošetřovala nemocné v jejich domácnostech. O rok později zde zbožné šlechtičny založily Spolek sv. Josefa pro ošetřování chudých nemocných. Jeho protektorem se stal brněnský biskup Pavel Huyn.
Dámy obstarávaly prostředky, ale potřebovaly ošetřovatelky pro práci s nemocnými. Prostřednictvím otce biskupa požádaly sestry boromejky o nějaké zdravotnice. Představená dala k dispozici s. Rosu a s. Annu. Ty se ihned ujaly své práce. Brno mělo tehdy ve svých okrajových částech mnoho dělnických kolonií, ve kterých žili lidé ve velmi nuzných materiálních, sociálních a zejména bídných duchovních podmínkách. Sestry začaly svoji činnost v Králově Poli. Kromě ošetřování se sestra Rosa začala věnovat katechezi. Připravovala dospělé k přijetí svátostí a učila děti základům víry. Nemocných bylo zakrátko tolik, že je nestačily všechny uspokojit. Spolek přijal čtyři civilní ošetřovatelky, ty se však neosvědčily. To byl pro sestru Rosu další silný impulz: měla by vzniknout kongregace sester, které by se věnovaly výlučně bezplatnému ošetřování chudých nemocných.
Sestra Rosa využila úzké spolupráce s biskupem Huynem a odevzdala mu popis nové kongregace, jak jí nosila již dlouho ve svých představách. Biskup přijal spisek s nadšením. Sám se již více jak dvacet let zaobíral podobnou myšlenkou. Chtěl založit smírnou kongregaci a teď mu bylo jasné, že sestra Rosa je ta, která mu s realizací pomůže. Při návštěvě ad limina apostolorum v roce 1913 biskup Huyn informoval o novém projektu papeže Pia X., jenž dal ústní souhlas k založení nové řeholní rodiny. Papež sestře Rose poslal své požehnání, a svolení k přestoupení do rodící se kongregace. Sestra Rosa byla nadále boromejkou, působila ve Spolku sv. Josefa, ale již začala přijímat a formovat první kandidátky.
Vznikající kongregace měla mnoho dobrodinců, ale také mnoho odpůrců. Přišla válka a podmínky na rozvoj se zhoršily. Biskup Huyn se snažil obstarat čekatelkám hmotné zajištění a sestra Rosa se starala o jejich duchovní růst. Společně pracovaly v prozatímních lazaretech, kde opatrovaly raněné vojáky. Pracovala také na prozatímních stanovách, s čímž jí velmi pomohl P. Bernard Šustek OSA, spolupracovník sestry Rosy ve spolku a první superior sester.
3. prosince 1915 přišlo úřední povolení z Říma k založení nové kongregace. 14. května 1916 oblékla jako první hábit sester těšitelek Božského Srdce Ježíšova a složila řeholní sliby. Zároveň se zasvětila Božskému Srdci Ježíšovu jako oběť smíru za urážky, kterých se mu dostává, s úmyslem těšit jej v jeho opuštěnosti na hoře Olivetské, na kříži a ve svatostánku.
Toto zasvěcení je dosud součástí řeholních slibů u sester těšitelek. Papežským dekretem byla Matka Rosa ustanovena za generální představenou. Za dva týdny po ní měly obláčku první tři čekatelky. V roce 1917 měla kongregace již deset sester. Kongregace měla svůj první dům v Brně na Šeříkové 1 (Masarykova čtvrť). Tady se Matka Rosa věnovala formaci prvních sester. Po válce začaly sestry se svojí vlastní vnější činností – vyhledávaly chudé nemocné v jejich příbytcích, pomáhaly v jejich duchovních i tělesných potřebách. Přes náročnost života v nové kongregaci přicházely stále další zájemkyně.
V roce 1929 byl dostavěn velký klášter v Rajhradě, který se stal mateřincem kongregace.
Velkým darem Boží prozřetelnosti byl vstup sestry Anežka, komtesy Františky Coudenhove-Honrichs z Kunštátu do kongregace. Tato jako jediná dědička darovala celé své jmění kongregaci. Díky tomu bylo možné přijímat i kandidátky bez věna, postavit velký klášter v Rajhradě a provozovat bezplatné ošetřování.
Meziválečná léta byla dobou relativního klidu, a tak se i kongregace mohla slibně rozvíjet. Do začátku 2. světové války čítala více než 100 sester. Matka Rosa se snažila vyhovět všem, kteří žádali o její sestry. Již roku 1923 začaly sestry působit v Praze. Do roku 1945 stačila Matka Rosa založit celkem čtrnáct filiálních domů. Založit dům obnášelo mnoho cestování a vyřizování, které podnikala Matka Rosa sama nebo prostřednictvím svých spolupracovnic. Vždy hleděla, aby přesto, že sestry za ošetřování nic nepřijímají, byla jejich důstojná existence zabezpečena prostřednictvím spolků nebo dobrodinců.
V Rajhradě nechala vysadit velký sad – čítal kolem 600 ovocných stromů, ovoce pak posílala vlakem do všech filiálek. Nejvíc jí však záleželo na duchovním růstu sester jí svěřených. Poučovala, napomínala, psala dopisy – vše s cílem povzbuzovat sestry k lásce k trpícímu Spasiteli a k úsilí o spásu duší.Sestry na filiálkách obstarávaly chudé nemocné návštěvou po domech, ošetřovaly, apoštolovaly, pomáhaly s výchovou dětí. Klášter v Rajhradě byl místem formace a sloužil také jako exerciční dům. Každý rok proběhlo několik turnusů – pro kněze, dívky, ženy. Sestry se o účastníky pečlivě staraly a Matka se snažila zajistit kvalitní exercitátory (P. Braito OP, P. Dacík OP, P. Kubeš SJ, P. Štork SJ, P. Horák OSB).